Od pátku do neděle se mi v kalendáři tlačily tyto události: „Milda chata, Lucka kola a Milda stěhování“. Přiznávám, není to mnoho. Uvidíte, že až si přečtete tento článek, možná změníte náhled. Co se tedy dělo?
V pátek jsem byl přepozván od Mildy (pozvání bylo původně od Michaly) na chatu (taktéž Michaly) v kruhu kolegů z firmy. Odjezd v 17 hodin z Pankráce, což jsem stíhal. Milda mě nabral, předal mi vskutku originální dárek, který bych od něj naprosto nečekal (viď Mildo :)) a vydali jsme se směrem k Čenkovu, kde se sešlost konala. Cesta ubíhala rychle a my jsme díky Mildovu řidičskému umění dorazili na chatu asi ve čtvrt na sedm. Tam již byli všichni přítomni. Po vybalení a několika soustech výborného jídla jsme se vypravili do hospody. Cestou jsem spatřil osmý div, protože v ne moc čisté řece (podle mapy Litavka) se proháněly Štiky. Krásné teplé počasí nám povolilo zůstat venku. Zábava se rozjížděla, ale protože na chatě bylo spousta jídla a i pití, nezdrželi jsme se dlouho. Pro posilněnou vzali kolegové ještě dvě petiny do zásoby.
Po návratu na chatu se všichni přesunuli na zahradu i s grilem, několika stoly (prohýbající se jídlem a pitím) a spoustou židlí. Protože Milda prásknul, že se snažím loudit zvuky na kytaru, byl jsem vyzván, abych něco vyloudil. I když jsem předváděl své standardní výkony, nikdo mě nevyhodil, takže mi to pár hodin vydrželo (vlastně celý večer).
Všichni se bavili a nálada stoupala s časem. Viděli jsme několik divadelních, pěveckých, tanečních i akrobatických vystoupení a já byl neustále zavalen dostatkem jídla a tekutin. Takto se odehrával v podstatě celý večer až do brzkých ranních hodin. Přesný čas si nepamatuji, ale tuším, že bylo něco kolem druhé, když poslední (včetně mě) zalehli.
Jako každé ráno, prohlásil jsem všem žijícím „Dobré ráno“, ale jedinou odpovědí mi bylo „neprovokuj“. Pochopil jsem, že ručička stavu u některých není v poli „dobré“ a je lepší neprovokovat. Začalo první přeplánovávání. Protože i Milda byl z těch postižených, neměl na řízení myšlenky. Já jsem ovšem díky svému kalendáříku potřeboval být v Praze před jedenáctou, abych si koupil jízdenku, která pro mě byla vstupenkou na další pokračování v plánu.
Milda se neuvěřitelně pochlapil a i přes mé naléhání, že mě stačí pohodit někde u vlaku, odhodlal se pro jízdu (kdo by mi taky půjčil auto, co?) a do Prahy mě odvezl (díky Mildo). Vysadil mne u Hlavního nádraží, kde se děj odehrává v rámci jiného příběhu...
Jen dodám, že Milda je již v pořádku a ještě v neděli prohlašoval nové životní heslo: „Nebudu pít“ :).
