Jenda: „Ahoj, copak jste tak smutné? Copak se vám stalo?“
Webovky: „Ahoj, připadáme si zbytečné. Ukazujeme tady články a novinky a doufáme, že si jich někdo všimne a něco k nim připíše. Ale pořád nic. Žádné hodnocení, žádné komentáře. Vždyť my ani nevíme, jestli se líbíme a jestli jsem lidé rádi chodí.“
Jenda: „Holky, nebuďte smutné. Já jsem si to taky představoval trochu jinak. Doufal jsem, že když vám budou moci návštěvníci něco vzkázat, že budete zajímavější a já budu vědět, jakým směrem vás vést. Ale musíte brát v potaz, že lidi mají také práci a nemůžou s vámi trávit hodně času. Prostě přijdou, kouknou se na vás, přečtou si vás a zase pádí jinam.“
Webovky: „To je všechno možné, ale neříkej nám, že si nikdo za tu dlouhatánskou chvíli, kdy nám můžou psát, nenašel minutku, aby nám udělal radost a něco nám napsal. Připadáme si zbytečné. Jako plakát, který nikdo nečte. Pekařství, do kterého sice lidi chodí, ale nic si tam nekoupí, by také dlouho nevydrželo. Prosím, my potřebujeme vědět, co si o nás druzí myslí.“
Jenda: „Já ale lidi nemůžu přemlouvat a už vůbec ne jim něco nařizovat. Když nemají chuť nebo potřebu, prostě vám nic nenapíší. Je to smutné, ale je to tak.“
Webovky: „My to ale dlouho nevydržíme. Uschneme, jako květina, kterou nikdo nezalévá. Snad se to změní, jinak nevíme, proč tu vlastně jsme. Vlastně jen zabíráme místo jiným webovkám, kterým lidi něco vzkazují.“
Pak monitor chvíli blikal a stránky zase vypadaly tak, jako normálně. Ještě chvilku jsem se snažil k obrazovce mluvit, ale žádnou odpověď jsem nedostal. Znovu jsem se chvíli ujišťoval o tom, jestli jsem nesnil – pověsil jsem ponožku na lustr a ráno jí tam našel.
Abych pravdu řekl, to co trápí webovky trápí i mne. Jak jsem říkal jim, nemůžu nikoho do ničeho nutit, ale práce bez výsledku postrádá smysl a já nejsem exhibicionista, abych se zvěčňoval, když o to třeba nikdo nestojí.
Mějte pěkný den, Jenda.