Z časových důvodů jsem vlekl vojenskou výbavu (včetně plynové masky a plenbáku) již do práce. Za pravidelného cinkotu ešusu jsem nakráčel v kanadách do oupenspejs, kde jsem jevil pohoršení. Kolegové mě nejdříve chvíli pozorovali (i když mundůr jsem na sobě neměl) s otazníky nad hlavami a já, abych vzbudil trochu obdivu, prohlásil jsem, že jsem si včera zakoupil zlevněnou letenku do Afghánistánu. Pár lidí se zaradovalo. Radši jsem nezkoumal, z jakého důvodu.

I když pracovní doba utíkala pomalu, přece jen jsem se dočkal a vyrazil. S klukama jsme se potkali, já jsem byl naložen a vyrazili jsme. Protože půlka Prahy se rozhodla opustit toto město stejnou cestou jako my (druhá půlka jela na druhou stranu), vymotání ze stověžaté matičky nám trvalo asi hodinu a půl. Popojíždění na jedničku nám všem dělalo velké potěšení. Za Prahou se cesta uvolnila a my jsme nabrali směr Šumava. V autě jsme si příjemně povídali a poslouchali asi třikrát dokola Frantu Nedvědovýho. Počtvrté to Roman utnul a pustil tam rádio. Vozidlem se začali ozývat ostré ryfy Maidenovských kytar. Hnedle nám bylo veseleji.

V dnešní době nabízí internet možnost, zobrazit si objekt na mapě i podle záznamu, který tam provede majitel objektu. Problém ale nastane v tu chvíli, kdy majitel klikne na trafostanici a určí jí, že je to chata poskytující ubytování. To pak zevlujete v poli kolem malé plechové skříně a hledáte vchod do domku, kde má přenocovat pětadvacet dítek. My jsme se setkali se stejným problémem. Nešlo o trafačku, ale nějakou čističku odpadních vod. To, že tam nikdo nebydlí, nám bylo jasné hned na začátku, ale dohledat, kde je chyba, nám chvíli trvalo. Po ježdění sem a tam (krásy Šumavy jsme si vskutku vychutnali) jsem chatu (spíš chatrč) našli a ohlásili svůj příjezd.

Z oken prvního patra nás začaly pozorovat oči budoucích tyranů – dětí. Paní učitelka nám oznámila, že by nás pozvala dovnitř, ale majitelka je stará megera a nesnáší lidi (zajímavá volba při poskytování služeb), takže budem muset všechno vyřizovat venku.

Ubytovali jsme se v lese, kde našel Martin krásný plácek chráněný kamennou stěnou. Vyrobili jsme si přístřešek, založili ohniště (ohnišťátko), vztyčili národní vlajku, rozdělili si spací místa (přičemž jsme Martina naštvali, když jsme nehodlali přenocovat ve vojenských spacácích, ale vybalili své Husky) a začali plánovat akce pro děti. Počasí nám přálo a ohlášený déšť se nekonal. Bohužel jsme při plánování pracovali s domněnkou, že děti nezlobí, takže plán probíhal nakonec jinak. Večer nás navštívili i učitelky, které nám v krátkosti popsali život ŠvP v chatě. Paní majitelka byla velmi vstřícná, obětavá, milá a usměvavá žena. Střih, bohužel, ironie.

Ráno jsem se vzbudil do krásného rána a byl klasicky obviněn z chrápání a vrtění. Kutloch jsme upravili do normálního stavu (otřeli prach a srovnali knihy v poličkách) a vydali se k chatě. Na programu byla instruktáž o záchraně života. Martin dotáhl plastikového paňáca, který je vybaven tlakoměrem (jak masírujete srdce) a dechoměrem (jak do něho funíte). Dětem se to moc líbilo a rajtovaly po něm jako zběsilí. Po půl minutě musel vždy přijít nějaký příkaz směrem k dětem. Většina dětí se nechalo slyšet, že dýchání z úst do úst je hnusárna, raději by raněného tiše obešly, anebo by ho rovnou poblily. Paráda. Paňák po ukládání vykazoval zjevné známky opotřebení.

Dopoledne jsme strávili na dětském dnu nedaleko chaty. K vidění zde byli draví ptáci, hadí ženy a indiánské tee-pee. Děti zlobily, jak jinak.

Po návratu bylo na programu, seznámení s prostředky k ochraně proti zbraním hromadného ničení. Vojáky zbožňované akce rvaní se do „atombordelu“ s maskou na xichtě. Dětem se to líbilo. Protože ze skupiny se pomalu začali rodit experti, kteří byli automaticky vybírání pro chuťovky, první objekt byl v podstatě předvybrán. Chlapec bojoval co, se dalo a když se vystrojil dle vojenského předpisu, dostal na záda Martinův batoh (který vážil asi deset kilo) a úkol oběhnout hřiště. Zpátky se vrátila jakási troska s opuchlým obličejem. Vida jak na vás.

Děcka šla dlabat a my si odpočinout. Martin s Romanem udělali výborně Chilli con carne. Odpolední program začal u nás. Když stádo dorazilo, málem jsme přišli o přístřešek, dřevo na topení a část výbavy. Technické data o zbraních je moc nebrali a tak si krátili čas lezením na zakázaná místa a vrážením větví do různých míst svých tělíček. Do kalendáře jsem si zapsal poznámku „Příštích deset let nepořizovat dítě.“

Následovala střelba ze vzduchovky, přičemž držení a postoj některých kluků byl vskutku k popukání. Někteří považovali vzduchovku za brokovnici, jiní ji drželi jako pistoli. Ach jo, ta televize... Nikomu se nic nestalo, všichni přežili (bohužel) a střelecká atrakce skončila. Oznámili jsme, že bude bojovka. Děcka jásala, my také. Ve tmě je můžem kopat bez svědků. Plán nám zhatila paní učitelka, která řekla, že start bojové hry přesouvá na půl osmé večer. No, tmu budem hledat hodně těžko.

Bojovka dopadla tragicky. Z trasy odvahy se stala běžecká dráha, na které si děti vyprávěly vtipy. Bláhové pokusy o děšení se nesetkaly s úspěchem. Nikdo si jich přes ten randál nevšiml. Vyděšení přišlo jen při spuštění pasti, kterou Roman nalíčil. Mělo to úspěch, chvíli bylo ticho. Pak už si jen caparti vyzkoušela „noční koukání“ (jinak též infrabrýle).

V neděli jsme zaspali, urychleně zabalili, opustili své pozice a rozdali diplomy. Děti ani nyní nebyly hodné. Chtělo by jim to rozsekat zadky, pak by snad daly pokoj. Udělali jsme pápá a vydali se zase ku Praze.

Obdržel jsem zkušenost k nezaplacení. Už vím, že pokud se bude hledat dozor pro dětský tábor, nebo jiná dětská akce, rozhodně se nepřihlásím. Moje vidina bezdětného muže nabrala na síle. NIKD!