Začátek byl trochu komplikovaný, protože jsem od půl osmé hodiny večerní absolvoval jízdu po Smíchově v rámci výcviku „pro budoucího odevzdávače řidičského průkaz“ – tedy tak mi výsledek alespoň připadal – nemohli jsme na tuto událost vyrazit s Jindrou společně. Jindra se nyní nachází v roli půlpracanta a tak jsme se dohodli, že dorazím a pak se někde sejdem.
Mile mě překvapilo, že na Dejvickém nástupišti nebylo tolik lidí jako minule. Je pravdou, že bylo skoro devět hodin a to málo lidí jezdí do školy. Něco přijelo, já do toho nastoupil a kochal se Pražskou krajinou. Protože jsem nenastoupil zrovna do ideálního čísla, musel jsem opustit prostředek předčasně. Již dříve jsem byl Jindrou informován o tom, že nejsnazší cesta, jak místo najít, je „držet se davu“. Držel jsem se tedy třech hochů, kteří vypadali, že se na missádu také chystají. Bohužel se jednomu (a zrovna to bylo na křižovatce) chtělo do křoví a tak jsem zůstal bez hnacího pohonu. Zavolal jsem tedy Jindru.
Oznámil mi, abych došel k nejvyššímu domu v okolí s dírami v posledním poschodí, a u jeho vchodu se sejdeme. Po chvilce zevlování jsem zjistil, že rozkvetlá příroda (zvláště stromy) mi krásně stíní v rozhledu. Ať jsem koukal, jak jsem chtěl, vysoký děravý barák jsem prostě neobjevil. Dorazil jsem na plochu připomínající Václavák, na kterém se pohybovalo dvakrát tolik lidí, než se zmíněné náměstí vměstná. Opět jsem volal Jindru. Zeptal se mne, kde se nacházím. Když jsem mu přečetl nápis na blízké budově (něco jako katedra pro drobivo a chemické vylepšování těsta), pojal podezření, že jsem se asi dostavil někam jinam. Chvíli jsme se hledali (jako všichni kolem) a nakonec jsme se našli.
Jindra mi suše oznámil, že je rád, že jsem dorazil, ale je tu problém, protože miss už je vyvolená (jak mi jí popsal, tu nemůžu z jistých důvodů uvést) a tak je vlastně po akci. Pak mi ale navrhl, že dáme alespoň pivko. Pohyb po areálu byl zhola nemožný a já litoval, že nejsem (na rozdíl od tekutin) nestlačitelný. Zastavili jsme se na konci fronty, která začínala někde v dáli, a modlili se, aby to bylo stání na pivo a ne na dámské toalety. Pozorujíc okolí, objevili jsme zvláštní řazení některých jedinců. Spočívalo to v tom, že si takovýto „typ“ prostě stoupne před vás a následně se jeví jako hluchý, němý a nereagující na jakékoliv podněty (to ostatně Jindra vyzkoušel). Nakonec jsme umělohmotné pohárky s pěnou obdrželi. Já si pro jistotu dva, protože vidina toho, že tohle peklo stojím ještě jednou, ve mně budila úzkost.
Našli jsme si krásné místečko nedaleko hlavní komunikace a pozorovali (bývali to lidé, teď tomu nebylo tak) kolemjdoucí. Chodníky a všechny prostory, kam se mohl člověk nějak vydrápat, pokrývala vrstva (na některých místech velmi hustá) bordelu. Před námi prolétlo několik akrobatů, několik hvězd a Vrtulník, který si nás ale nevšiml (je to divné, protože Per Partes jsou velmi známí). Když jsme se dostatečně pokochali horizontem hlav, rozhodli jsme se, že se vydáme domů. Vzpomněli jsme si totiž, že minule to byl boj o vzduch v autobuse. A tak jsme vyrazili. Bylo asi deset hodin.
Přes dav zasahující do půli ulice nebyla zastávka ani vidět. S hrůzou jsme zjistili, že stejný nápad jako my, mělo asi tři sta lidí. Světla ohlásila blížící se dopravní prostředek. S dobrým úmyslem jsme se rozhodli, že tento autobus necháme odjet a nastoupíme až do dalšího. Byl to omyl, protože další jiný nebyl.
MHD do těchto krajin vypravuje autobusy každých dvacet minut. Což je při přítoku 10 lidí za 5 vteřin sakra dlouhá doba. Nám se povedlo s Jindrou zaujmout místo, kde se asi budou nacházet dveře. Čekali jsme, povídali si a čas od času přepadli z obrubníku. Měli jsme dětskou radost z toho, že oproti studentstvu za našima zády, máme dost velkou šanci se nalodit. Čas nakonec utekl, lidí kvadraticky přibylo a k nám se přibližovala další Karosa. K velkému údivu všech však naší zastávku přejela a pokračovala dál. Rodil se problém.
Vydali jsme se na konečnou (vlastně nástupní). S námi se vydalo dalších tisíc hlav. Když jsme doputovali k cíli, uvítal nás řvoucí dav. Situace vypadala více než beznadějně. Tento stav přinutil některé osoby k činům takovým, že cestovali na nárazníku autobusu, nebo z něj na konečné odmítli vystoupit. Všechno marné, nic nepomohlo.
Jindra začínal drmolit cosi o tom, že pěšky to na Dejvickou trvá něco přes hodinku. To jsem zrovna slyšet nechtěl, natož tu cestu podnikat. Náhle se před nás postavil klučina a tichým hláskem pronesl dotaz, jestli se chce někdo složit na taxíka. Možná jsem měl mžitky, ale připadalo mi, že dotyčný má kolem sebe bílou auru (že by Gandalf?). Přihlásili jsme se a oddělili se od davu. Za několik minut dorazilo červené auto a v něm... místo!!! Nasedli jsme a cestou na Dejvickou se bavili pozorováním mas lidí, kteří se pohybovali všemi směry.
Metro bylo poloprázdné, takže cesta zdála se více než kdy jindy komfortní. Prostě paráda. S Jindrou jsem se rozloučil na Florenci, kde jsme se každý vydali svým směrem (jeden tam, druhý tamhle). I takovýhle zážitek nedokáže obrátit mé souzení této akce. Přežili jsme to, byla sranda, tak je houby zle. Uvidíme příští rok, co sneseme. Viď Jindro?
