„Nechcete si upravit tu sedačku?“ zeptal se mě. Nechtěl jsem opakovat taneček ze včerejška a tak jsem řekl, že je to dobré, že mi to takhle vyhovuje. Pán se zamračil a povídá mi. „Těžko Vám to může vyhovovat, když tu předtím seděla stošedecátimetrová slečna.“ A sakra, byl jsem prokouknut. Chvíli jsem se vrtěl a polohu upravil. Zřejmě to stačilo. „Ták, dneska máme Silnici, Reakční dobu a pak Dálnici. Dodržujte dopravní předpisy a nechovejte se jako prase (asi mě včera viděl).“
Jendo, žádný stres, už Ti přece pěkně jde. Spojka, za jedna, plyn... „Neberte to jako simulátor. Berte to jako skutečnost“ povídá lektor „když vjíždíme na komunikaci, tak uděláme co?“. Začal jsem hledat bezpečnostní pásy, ale protože žádné nebyly, utáhl jsem si alespoň opasek. „Tak dáme světelnou signalizaci o změně směru – takže blinkr.“ Aha, ale kde vono se to spouštělo. Chvíli jsem si hrál s dálkovými světly, pak se stěrači (které někdo ukradl) a nakonec jsem to našel (s malou nápovědou).
Hennnn héééén. Fičim si to jako drak. Kopec a za kopcem blbec, který tam stál. Nenaboural jsem, ale jel jsem chvíli po krajnici (hodně po krajnici) a nějak jsem zapomněl, že bych tuhle příhodu měl nahlásit i světelně. Ale dobrý, nikdo mě neviděl, takže se to asi nepočítá. Párkrát jsem si udělal kolečko, takže už jsem měl ošéfovaný, kde je spadlý strom, kde jsou policajti a kde mám brzdit.
Změna gamesy, nyní reakční doby. Jezdil jsem jako trotl po obvodu města a pokaždé, když se na semaforu ukázala červená, měl jsem to zahamtnout. Pak to ukázalo ve zpětném zrcátku (to je divný, ne?) brzdnou dráhu a reakční dobu. Pochopil jsem a šel na to. Nařízeno bylo udržovat konstantní rychlost 50 km za hodinu. První semafor, červená nebyla. Druhý semafor, červená taky nebyla. Třetí si mě vychutnal. Reakční doba ani brzdná dráha nebyla žádná. Aspoň jsem nekazil pneumatiky, ne? Tohle blbnutí mi vydrželo asi čtvrt hodiny.
Jako poslední atrakcí byla dálnice. To byla pohoda. Na začátku se zařadit a jet. Problém byl v červeném autu, které jelo dost pomalu na to, abych jel za ním, ale dost rychle na to, abych ho předjel. Hlavně jel vpravo. Debil. Kdesi jsem pochytil, že se předjíždět zprava teda fakt nemá a tak jsem jel za ním. Výsledek: ani po minutě blikání, houkání (mnou) nadávání a narážení červená felda neuhla. Tak jsem si začal zkoušet zařazování. Zrychlit, zpomalit. Zrychlit, zpomalit....
Pětačtyřicet minut uplynulo a za mnou stál učitel. „Tak pro dnešek konec. Zastavte.“ Zastavit? Jasně, reakční dobu jsem vymakal, takže to mi jde. Spojka a brzda až na podlahu. Učitel vytřeštil oči. Když jsem to viděl, rychle jsem chtěl napravit situaci. „Já jsem myslel, že spěcháte, ale jinak bych se zařadil a zaparkoval.“ „No, už nemusíte, ten za váma už vás zaparkoval.“ Otočil jsem hlavu a zjistil, že obrazovka zčervenala a hlas oznámil suše „Havárie“.
Tak, trenažér mám úspěšně za sebou, nastává čas přednášek a ostrých jízd. Na závěr, jako bonus Vám uvedu další TOP hlášky, které se během mého působení před televizí nesly místností z úst instruktorů:
„A ta rána co se ozve, když pustíte spojku, vám nevadí?“ „Jste z Čech? Tady se totiž jezdí vpravo.“ „Takhle budete víc v nemocnici než za volantem.“ „Po čtyřce je trojka, ne dvojka.“ „Když jedete do kopce a na trojku to netáhne, nemá smysl tam rvát vyšší rychlost.“ „Nejste závodník, že si libujete ve vysokých otáčkách?“ „Vy nikoho nevozte, byla by to promyšlená vražda.“
Ale jinak to nebylo tak hrozné...