Prvotní impulz této akce přišel z úst Lucky, která se dostavila do Prahy a vyslovila myšlenku o pořádání nějaké sešlosti. Začalo se plánovat. Z celé Prahy byli pozváni pouze Jindra, Markéta, Mára a já. Z Českých Budějovic dostal pozvánku i Jakub, ale mezi chrchláním a poposmrkáváním vyslovil přání nezúčastnit se, neboť je stále sužován nemocí.

Čas a místo srazu bylo stanoveno na 19 hodinu na Florenci, odkud jsme se vydali do restaurace „Mnichov“. Markéta, která na rozdíl od nás posiluje svůj intelekt, dorazila o chvíli později, neboť se zdržovala do večerních hodin mezi knihami. Vyzbrojen několika společenskými hrami (Bang!, Citadela a mariášovky) jsme zasedli ke stolu a udělali první krok směrem k opilosti objednáním prvních piv. Začalo se debatovat, komunikovat, zábava začínala nabírat obrátek. Když se Mára nabažil rozprávek, zavelel k rozdání karet. Začali jsme hrát Bang! Musím s lehkou ironií říci, že role šerifa je mi velmi sympatická a proto jsem si ji zřejmě vylosoval. I když pravděpodobnost, že první ranou zasáhnu svého pomocníka byla 1:4, tento omyl se mi povedl a svou mířenou střelbou zasáhl Jindru, který tuto postavu hrál, čímž jsem si vysloužil jeho vděk. Hráli jsme pouze jednu hru, protože mnozí z nás (včetně mě) hráli dosti zmateně. Na řadu přišla jiná, také společenská hra, s velmi jednoduchými pravidly.

Stůl najednou zel velkým místem, na jehož desce ležely pouze sirky a my jsme začali hrát „Bolívii“. Pro neznalé pouze uvedu, že jde o bezhlavé a velmi rychlé naplňování se alkoholem. Všichni se tohoto úkolu chopili s velkým zápalem. Několikrát se podařilo zasáhnout popelník a Lucka velmi obratně posílala sirky na podlahu. Jako vrchol našeho působení v „Mnichově“ byla jedna partie „Čtyř králů“, kterou odnesla Markéta. Hospoda zavírala, museli jsme jí tedy nechtěně opustit. Padl návrh, že dnešní večer ještě neukončíme právě teď, tedy kolem půl jedenácté, ale přesuneme se do Vagonu.

Ve Vagonu ovšem nějaký velmi zdvořilý a milý mládenec vysvětlil Markétě, že kapela, která se zde již notnou chvíli snaží o vstup do dějin hudby, nehodlá končit a pokud tedy chceme vstoupit, musíme „vysolit kilo“. Přidal k tomu určitě nějakou intelektuální frázi, o té se však Markéta (jelikož nerada mluví sprostě) nezmínila. Šli jsme utrácet čas k „Vejvodům“, kde jsme se zdrželi hraní a čas jsme si vyplnili vzájemnými konzultacemi. Jindra při putování mezi zákazníky (něco jako stádo na pastvě) přišel o svou oblíbenou pokrývku hlavy. Tímto tedy apeluji na nálezce, aby šedivého kulicha vrátil. Mára se debaty nezúčastnil a zabýval se projekcí fotbalu a zkrášlování Markétina svetru. Nadešel druhý pokus o proniknutí do Vagonu.

Zadařilo se a my jsme se prodrali do doupěte plného lidí, kouře (nejen cigaretového) a lepivé podlahy - prostě, do správného rockového klubu. Vzhledem k tomu, že počet obyvatel výrazně převyšoval kapacitu místních prostor, bylo nesnadné najít stůl. To se nám nakonec podařilo, ale bylo to spojeno s mojí pětiminutovou rozmluvou s děvčetem, která si zřejmě hrála na automat a na jakoukoliv odpověď pokládala stále stejnou otázku. Nakonec boj se mnou vzdala, prohlásila něco o blbcích a my jsme konečně usedli. Únava Jindry, která byla způsobena přítomností na zkoušce, ho zmohla nakonec tak, že nás opustil a vydal se domů. Holky šli chvíli pařit a my ve víře, že rockeři nekradou, opustili jsme s Márou také místo a šli jsme se věnovat stolnímu fotbalu. Spoluhráči i protihráči nám chvíli byli dva anglicky mluvící cizinci, kteří nám nabídli svou přítomnost. Zahráli jsme si a s Márou jsme byli velmi překvapeni jejich stylem hry, protože hráli na stejnou branku jako my. Po návratu ke stolu jsme zde objevili jen Lucku, která nám oznámila, že i Markéta svůj boj s únavou vzdala a vydala se k domovu. Chvíli jsme přemýšleli (chybný výraz, který se rozhodně nehodil k našim obličejům) co budeme dále podnikat. Na stole se opětovně objevily sirky a započalo další kolo Bolívie. Mě se (až na druhý pokus) podařilo trefit popelník a poté i půllitr, čímž jsem si vykoledoval párek pivek navíc. Hodiny utíkaly a nakonec se i Mára rozhodl opustit loď. Zbyli jsme jen Lucka a já, a protože zbývala jen chvíle od páté hodiny (která byla vlastně čtvrtou, ale někdo nám oznámil něco o nějakém posunu ručiček), rozhodli jsme se vyčkat až do otevření podzemní dráhy.

Cesta byla přímá, to znamená bez usínání a přejetí a šťastně a ve zdraví jsme dorazili domů. Tím bych celé vyprávění o sobotní akci ukončil a rád bych poděkoval všem přítomným za krásný večer a doufám, že se zase někdy někde něco podobného uskuteční.